Dějství první
ESTER – příběh jejího krátkého života, prvního odevzdání se muži, i těch následných odevzdáních se, o Ester létající a samozřejmě také osvětlení okolností její předčasné smrti
(ukázka 1)
Tiše jsem se snesla do uličky u pivovaru za Strassmanovou vilou. K ostravským laubům, které navečer ožily svým sebesžíravým nočním životem, bylo odsud už jen kousek. Odněkud z těch hříšných náleven se ozývaly hrubě rozdováděné mužské hlasy, sentimentálně táhlé tóny harmoniky a opilecký smích. Noční ztemnělé nebe nad Vítkovicemi ozářila rudá záře, která na chvíli zastínila i svit Měsíce. To na Žofince právě začali huťaři vylévat rozžhavenou strusku do kokonů, její načervenalá barva se odrážela v oblacích svými plameny a barvila celé širé okolí do ruda. S fosforeskujícími odrazy jazyků pekelných vrhaných zpět n na zem připomínala obloha největší z požárů, jež jednou sežehne celou zem. Opravdu, snad jen peklo v mých představách mohlo mít barvu taveného kovu rozžhaveného žárem do běla, který vyjmut z pecí, nabíral barvu slunce a potlačoval temnou příchuť noci svou světelnou šarádou.
V některém z těch odlesků jsem si všimla siluety dvojice, která tiše povystoupila zpoza bezového keře rostoucího u pivovarského plotu za sladovnou a postavila se na chvíli tiše naproti sobě. Dva kupci, kteří právě domlouvají kšeft. Ženský stín si naučenými pohyby rovnal sukni. Hladila pečlivě její záhyby dlaněmi k tělu a potom do vlasů opatrně vplétala rozvázanou pestrobarevnou šatku. Zdálo se, že zboží bylo vybráno a stačilo jej vyplatit. Neslyšela jsem jejich rozhovor, jen jsem viděla, že žena natáhla ruku a mužská dlaň do ní nasypala něco drobných. Ještě ji těžce plácla po zadnici, až se rána nesla vzduchem jako uštědřený políček, taková, že se žena prohnula v kříži a muž odkráčel pryč. Chvíli tiše stála, než unaveně sklesla na ostění plotku. Seděla s nohama roztaženýma od sebe a pak si rukou přikryla klín, jako by jí v něm bodalo. Ten pohyb byl příliš opatrný, než by znamenal něco jiného, než jen velikou bolest. Zadívala se na peníze a vsypala je do kapsičky odrbaného pláště. Hlavu unaveně položila do sepjatých rukou a hluboce vzdechla. Marnost, vše je jen marnost. Nakonec se přece jen napřímila, opřela zády o plot, protáhla nohy, překřížila je nad kotníky a zvrátila hlavu k obloze. Třeba i ji zaujal tanec plamenů na rudém nebi. Chvíli tiše sledovala hru ohně v oblacích, utrhla koláč bezového květu a nepřítomně k němu přičichla. Teprve teď jsem ji poznala. Častokrát jsem sedávala u ní doma a hrála si s jejími dětmi. U plotny se pohybovala s tichou nesmlouvavou přesvědčivostí domácí paní. Tady, na ulici, byla jen jedním z mnoha prodejných stínů. Ani nevzhlédla , když jsem vystoupila do světla ulice a přisedla si k ní pod převislým bezem u pivovarské zdi. Jen tu větvičku upustila. Jak padala k zemi, chytla jsem ji a dala ji Bercové zpět do dlaně. Teprve tehdy se na mě podívala a okolo úst ji vyvstaly vrásky, které nahrazovaly úsměv.
-„ Jsi to ty, Ester? Ach Bože, jak jsi krásná. Kde je ta malá, vykulená holka z naší ulice?-“
Dotekem se chtěla přesvědčit, že se jí nezdám, ale svou ruku nedonesla až k mé tváři, polekala se vlastní opovážlivosti a ucukla, zase ji volně svěsila podél těla. Uchopila jsem ji ještě klesající marným gestem a přitiskla si ji na líce. Byla chladná se zdrsnělým hřbetem pokrytým vrásčitými nitkami namodralých žilek. Tady s její rukou na tváři jsem ledva cítila, jak jimi protéká smutná krev. – „Jsem to já paní Bercová. Nic jsem neviděla. Doba je zlá. Nebudeme o tom mluvit.“-
Seděli jsme vedle sebe. Pokud jsem si pamatovala, měla za sebou něco přes pětatřicet let a přitom vypadala, jako kdyby těch nepožehnaných křížů na svých bedrech nesla už nejméně pět.
-„Co je to láska, Ester? Já nevím. Možná jsem kdysi věděla, ale už jsem zapomněla,“ začala sama od sebe mluvit do ticha. –„ Milovala jsem muže, kterého mi vzala šachta. A kdo ví, jestli to potom ještě byla vůbec láska. Co ti bude samotná ženská, která prodává své tělo za pár korun, mluvit o lásce. Nejsou slova na to, abych mluvila o živoření, o přežívání každého dne – o tom že jsem kurva z donucení, protože mé děti mají hlad. Ale jedno vím jistě - tady lásku nenajdeš, Ester. Věř mi. Hledej ji jinde. A především jinak, než tak, že si před každým mužem vyhrneš sukni a nastavíš mu pitku, aby ji svlažil svým semenem. To je jen smlouva, která byla kdysi sepsána mezi muži a ženami a kterou uplatňují obě strany. Smlouvy se uzavírají penězi, ne láskou. Běž odsud, Ester. Nebo dopadneš stejně jako já.“-
Už navždy uvidím před očima tu usouženou ženu s vyhaslýma očima tam pod rozkvetlým bezem. Svět je nespravedlivý – kdo jiný, než právě ona, si zaslouží poznat milosrdenství Boží už na tomto světě?
Kdo jiný by si zasloužil ruce bez mozolů a čelo bez vrásek?
A lásku?!
...
Tak jako ještě nedávno mé ruce tišily pláč dětí, teď můj klín tišil nevyslovené bolesti mužů. Vybírala jsem si vždy sedmého dne večer muže, od kterých jsem se postupně učila tajemství milování. Vybírala jsem podle toho, jakou bolest jsem v nich cítila. Přicházeli ke mně nabubřele domýšliví muži, jejichž přehnaná ješitnost překrývala mnohá trápení. Za několik málo chvil pak tiše zpívali v mém klíně s vědomím, že všechny jejich bolesti jsou protentokrát zapomenuty. Stávala jsem se pro ně zklidněním. Ztišením vnitřních rozjitřených stavů. Jen jsem je nikdy nelíbala.
...
(ukázka 2)
V jediném okně se ještě svítilo. Nebylo to oslnivé světlo žárovek, které prozařují pokoj doběla a nahrazují denní světlo, tady svítilo jen matně nažloutlé světlo stojaté lampy připomínající ze všeho nejvíce postupně dohasínající plamen svíce. Nevím, co mne k tomu oknu volalo tak naléhavě, že jsem k němu přiletěla. Nebylo ničím zvláštní, ničím výjimečné a dokonce i ten dům byl šedavý a obyčejný, prostě dům jakých bylo tady kolem všude plno. Stál už vlastně na kraji města a za ním vedly koleje vlakové trati, po kterých jste mohli doputovat snad až do Vídně. Jenže Vídeň bylo pro mne stejně pohádkově vzdálený a neurčitý pojem jako Tramtárie. Nahlédla jsem tedy do lehce nasvíceného okna v patře bez jakýchkoliv úmyslů… Krásná, opravdu velmi krásná žena, krásná tak, že spíše než ženou, byla ztělesněním ženy – seděla zcela nahá a pod ní se na zádech svíjel muž. Jakoby společně cválali rytmem koní. Ohnivě červené vlasy se jí vzdouvaly kolem hlavy, čelo orosené kapkami potu, několik z nich už se slepilo do pramínků padajících a přilepených k sněhobílé pleti a táhly se až k mohutným prsům. Prsa se divoce pohupovala společně s jejími boky do rytmu, celá postel se chvěla, muž pod ní se chvěl a křičel, řval, hluboko do boků ji zatínal prsty a přirážel si je ještě více k sobě a čím více a rychleji ji k sobě tlačil , tím více bylo z jeho očí vidět jen bělmo a stejně tak i žena se zdála jakoby bez zřítelnic a ve chvíli kdy začali křičet, jejich oči se ztratily úplně, jejich pohyb ve vteřině ustrnul a zarazil se, odehrával se s chvěním jen v místech jejich spojení, v ženině lůně a pak žena pomalým pohybem vztáhla paže nad sebe jako kněžka, celá poklesla a muž se do ní ještě více vtlačil a ona spustila hlavu na stranu, uvolnila v sobě veškeré napětí, z očí jí začaly téct slzy, koulely se ty obrovské slzy přes obrovské prsy dolů jako mohutný proud a oba se leskli ve slabé záři lampy, jak byli mokří slzami a potem a sami sebou navzájem si byli vlhcí jako dvě řeky, dva potoky vody. Neznámé krásné ženy a jejího pláče mi bylo líto jen malou chvíli, protože hned nato se divoce rozesmála a poznala jsem, že plakala slzy štěstí a blaženosti, kterou já neznám a nebudu asi ani nikdy schopna poznat, protože neumím adorovat muže způsobem, jakým to dokázala právě teď ona. A smála se divoce a dlouho, zvláštním hlubokým tónem, který vycházel až odněkud zevnitř a smích byl toho samého druhu, jako když přede kočka, protože oba zvuky jdou ze samé podstaty bytí. A byl to zvuk čarovný, protože jsem si nikdy ani nedokázala představit, že by se mohlo kdy stát, aby muž ženě oddaně slízával slzy z jejího těla jako nějakou vzácnou tekutinu. Jakoby ten okamžik chtěl v sobě nadobro uchovat a žít z vypitých slz po další dny a týdny. Pak už se krásná žena s ohnivě červenými vlasy unaveně poddala a spadla mu bezvládně do náruče. Pevně ji svíral a hladil a líbal do vlasů a do ušních boltců, šeptal té krásné ženě krásná slova a žena je bezhlesně přijímala jako samozřejmost a nakonec, než zcela vyčerpaní usnuli, tak jej také ještě tišila polibky do vlasů a na ústa a on si je vybíral se spokojeným úsměvem a nemohli se sebe navzájem nasytit.
A tu jsem já Ester v sobě pocítila obrovskou touhu znát umění, kdy se žena stane muži kněžkou a obdarují se navzájem darem spojení. A touha plakat slzy štěstí, stejně jako plakala krásná paní, ve mně vzlínala skrze břicho a podbřišek a od podbřišku dolů jsem pocítila chvění a stav, jaký jsem doposud ještě neměla. Divný pocit, kdy jsem se nemohla ani nadechnout. Kdy jsem si poprvé připustila, že nechci nic méně, než aby se muž, který spal za oknem, probudil, vstal a zmocnil se mne. Aby přirážel své boky k mým, aby mne opanoval a vstoupil do mě a uctil ve mně ženu tak, jako před chvílí uctíval ji. A představa muže v mém klíně způsobila, že klín jakoby se sám rozplakal a tak jsem se snesla k zemi a na lavičce pod akáty jsem jej hladový utišila svou rukou.
