KNIHA ESTER

 Dějství třetí – ESTER - její návrat a co já s tím mám vlastně společného

(ukázka 1)

   Cigaretový kouř, který kreslí do vzduchu obláčky s fantaskními tvary. Kolem lampy už je mlha, která se dá úplně klidně krájet. Stejně nanicovatá jako pocit v mé duši. Stejně tak šedá jako pocit ze včerejšího rána. Stejně tak šedá, jako celý tenhle dnešní večer, co ukrývá tvůj obličej v mracích před Měsícem. Stejně šedá jako popelavý odstín záclon, které už ztěžkly a zežloutly kouřem, nasákly vůni tisíců cigaret. Jejich tabákovým parfémem jsou cítit všechny věci kolem. Tvoje vlasy. Oční víčka. I chuť tvého klínu je cigaretová.

V paneláku naproti někdo pouští do pusté noci, kdy se zdá, že existujeme na celém světě jen my dva a cigaretová opona mezi námi, písničku. Simon a Garfunkel. Sound of silence. Dost nahlas, aby se zhmotnily shluky akordů na jejich kytarách do představy hbitých prstů klouzajících po strunách. Hudba. Lék našeho tisíciletí, který zabírá na všechny promarněné chvilky a mindráky bezvlasých, shrbených starců. My si dneska přáli jen další noc. Jen tuhle jedinou. Co vlastně znamená včera? Jsme teď, žijeme přítomností. Zítřek nebude, je příliš vzdálený. Je jenom tahle chvíle, kdy se díváš do mlhy s cigaretou v ruce, kterou v nepravidelných intervalech přikládáš ke svým rtům a já ti na nahá záda promítám svůj dech tabákovým kouřem. Nabral jsem do dlaní tvých vlasů a snažím se je vypít. V očích se ti blýsknou hvězdy, které chybí na obloze zahalené smogovým dýmem z hutí.
- „Rut, zazpívej.“-
Skloníš se pro kytaru.
- „Zhasni.“-

Sedáme si na okenní rám. Je chladný. Tak chladný, že se zachvěješ a bezděky udeříš otevřenou dlaní do kytary, která zasténá pustým tónem. Přivineš si ji k obnaženým prsům jako malé dítě a utišíš. Skloníš hlavu a nádherné vlasy se ti vějířovitě roztečou po hladkém těle kytary. Závidím jí. Ladíš a jen tak vydrnkáváš prsty melodii o ničem. Jsi někde jinde. Usmíváš se, zatím co tvé prsty zrychlují a přecházejí do melodické hry, která víří vzduch kolem. Venku se snáší k zemi průmyslová mlha, přes kterou jen tušíme obrysy nedaleké zoufale nadbytečné těžní věže. Smog zítra rozfouká vítr a my tady zůstaneme s pár dalšími zrnky prachu na plicích. O další ráno starší. I příští den, kdy se už třeba zase nebudeme smět navzájem znát. Sedíš naproti mě a sám sebe se ptám, na jak dlouho…

(ukázka 2)

  Dnes, když jsem scházel z hladnovského kopce dolů směrem k Ostravici, přemýšlel jsem kolik podob má vlastně bolest.

Je to ta, že sedávám osamoceně nad černou kávou odněkud z Malawi v zakouřené kavárně na náměstí, kousek od záchodků a bolestínsky lavíruju nad svým životem? Nebo to byla chvíle, kdy jsem se svíjel na podlaze a myslel jsem, že jsem Ježíš? Popřípadě skutečnost, kdy jsem se choulil do sebe a v poloze plodu v matčině lůně, v prázdné posteli nechával na sebe stékat rozžhavený vosk, protože bolest fyzická byla menším utrpením než kladiva, která mi opakovaně v rostoucí šílenosti bila v hlavě? Anebo jen obyčejné rozevření fotoalba, prosté procházení fotek a vzpomínek z předešlého života?….To samo o sobě také zavání bolestí. Kráčím po žulových kostkách kolem husitského sboru. Auta na nich kloužou, uvyklá na jiný povrch silnice. Řidiči, kteří tudy projíždějí poprvé, vztekle nadávají, podřazují na nižší rychlost, kola se stále zarputileji protáčejí a pozvolna začínají zabírat a rozjíždět do kopce, do toho všeho rytmicky hraje tupě umělá elektronická zvonkohra z radnice a já cítím jak tohle město miluji a současně i nenávidím Protože všechno to, co mi Ostrava dala, mi zároveň postupně i brala. A nedokážu si představit, že bych žil a prožíval věci stejně intenzívně a s takovou radostí nebo s takovou bolestí, jako právě zde, tady, právě teď, v okamžiku, kdy opět nevím, zda budu uléhat dnešní večer do postele sám anebo vlastně s kým, kdy tou jedinou neměnnou jistotou jsou obrysy narezlých ostravských Hradčan za řekou, drozd, který právě zazpíval pod keřem černého bezu a stejně za chvíli poodletí zas o kousek dál a třeba jej dnes slyším naposled a ten malý krámek ve starém činžovním domě nad pomníkem osvobození, kde jsem nikdy nikoho neviděl, který má odjakživa okna zalepená zprohýbaným papindeklem a navždy zamčenou mříž před vchodem, nad kterým prosvítá pod omítkou název „ Moritz Mandler – švec“ .

   Za chvíli už budu stát dole u posledního přechodu na Slezské, zakašlu se určitě až téměř k dávení strávenými výfukovými plyny a pak přejdu přes kovový most nad řekou. Abych se cítil lépe a zapomněl na hořkou příchuť olova v ústech, vlezu na náměstí do kavárny a objednám si neprůhledně černou kávu odněkud z Malawi. Budu ji popíjet v rytmu šansonu, pravidelně k ústům pozvednu zahřátý porcelánový hrnek při Hymne a L´amour, kterou vroucně zpívá pařížský vrabčák Edith. A pak si k ní jako pokaždé objednám panáka průzračně čisté vodky, protože… No zkrátka, protože po další vodce se ve mně probudí vše, co bývá přes den ukryto hluboko uvnitř a vyplouvá na povrch. Vybaví se mi chybějící náruče žen a jejich horké klíny. Dokola, dokolečka s panáky vodky budu i nadále hrát hru na zapomínání, co ještě ve mně bolí, co už odeznělo a co teprve odezní s dozvuky alkoholu, po kterém zůstává dech čistý, tak čistý, že nejde poznat, kolik jsem jej do sebe nalil. Pocity, že nemám myslet na ženské oči prolnutá vzrušením, ale na moje dcerky, které zatím nedaleko vyrůstají s jejich matkou, která byla mou ženou, než jsem se jí svým hříchem zbavil. Že dcerky miluju, ale neumím je obejmout tak, jak chtějí a potřebují. Že nedokážu štěstím naplnit jejich oči, které se teprve učí vidět, vnímat věci pohledem, jehož potřebu a touhu poznávat bych tak rád nezapomněl a zase získal zpět, ale už to nejde. Protože zatímco já vidím za novými věcmi jen další zbytnělý přívažek ke svému světu, jim stejné pohledy ještě více otevírají oči a činí jim jejich svět kouzelnějším, mámivějším, barvitějším. Na rozdíl ode mě. Protože už nechci více barev ve světě, ve kterém už znám jimi ještě netušené poznání, že nevinná barva běloby je pouze nejsvětlejším odstínem černé stejně tak, jakože smích někdy bývá jen nejveselejší formou pláče.

   Dejme tomu, že i proto prostě před i po práci piju. Někdy piju do mrtvolného stavu, kdy se stěží dostanu domů a někdy se napiju jen tak, protože jsem si na pití uvykl. Dejme tomu, že všechno to jsou důvody k pití vodky, se kterou se dennodenně utkávám a bojuju s ní o svou minulost. A zatím nedaleko protékající řeka svázaná vysokým kamenným korytem k poslušnosti se za tu dobu změnila z nevábně smrduté a tmavé olejové stoky do své čisté původní podoby, kam se zase po letech vrátily ryby.

(ukázka 3)

   Stáli jsme na haldě a pod námi usínalo město. Z oblohy se snášely velké, bílé vločky. Byl mráz. Přesto přese všechno na některých místech, tam, kde ze země vycházel kouř, vyrůstala zelená tráva. Prohořívající země nás hřála. Stáli jsme na dýmajícím hřbetu draka, který se marně snažil nahnat strach. Doutnala v něm všechna utrpení a příkoří havířů a jejich těžké práce pod zemí, doutnal v něm potlačovaný vztek z hospod a špeluněk s lacinou kořalkou. Promarněné sny, zaťaté pěsti a skřípající zuby. Pot, dech i plíce zčernalé uhlím. Nářek vdov, kterým vzal muže a sirot, kterým vzal drak otce. To vše bylo obsaženo v dýmu, který z něj vycházel. Až naše generace jej osedlala, namalovala turistickou značku z údolí Burni na vrchol a teď stojíme s Rút ruku v ruce na jeho hlavě a díváme se pod sebe na velké město, které mu po dvě staletí skládalo hold . Copak to nebyl ten samý drak, který po celý ten čas vystupoval z hlubin na povrch a svázal tohle město s dřinou? Copak to nebyl on, kdo bral lidem úsměv a platil za něj černým zlatem? Kam zmizeli všichni další draci, kteří od Černé louky, dále k Beskydům, vyrostli z hlušiny do výšky k obloze.

  Kam zmizely ty babylonské věže nejnovějšího zákona, zákona zisku? Co jsme zač, my jařma zbavení smrtelníci, že se ještě pořád dokážeme smát? A milovat? Nad městem jej vztyčily mozoly našich dědů, naši otcové se mu klaněli a my se po něm procházíme kroky prvních milenců z Verony.

Zvedl jsem z haldy černý kámen, zalesklo se na něm pár šupinek antracitového uhlí a otisk kůry zkamenělého stromu. To on mi pověděl příběh o drakovi pod našima nohama. Podal jsem kámen Rút. I ona jej uslyšela. Šeptal nám o světlech, která se jednou vynořila v hlubině Země a zase zhasla. O kovovém zvuku ztupělých krumpáčů i o vzteklém rachotu těžkých sbíječek, které jej vyrvaly skále a už také utichly. O osleplých koňských herkách tahajících po kolejích přeplněné vozíky, tak olezlých prašivinou, že když je vyvedli po letech ven, nebyly dobré ani na kůži pro biče. Hovořil smutně ten kámen. A pochopil jsem, jak moc jsme skrze něj spřaženi s tímto městem.

-„ Umíráme, Rut. Tohle město umírá. Stroje se jednou zastaví a jeho ulice vyprázdní. Už teď je pod námi jen prázdno zalité vodou a metanem. Z něj cítím smrtelný dech a slyším ozvěny posledního chrapotu města. Už tam dole není nic víc, než jen prázdno a tma. Tam je už jen oblast světa Erebos. Ale tady nahoře přece ještě pořád žije. My ještě žijeme. Ještě pořád nám vhánějí do plic kyslík a nahazují uměle náš rytmus srdce, který se stejně brzy zastaví. Jsme jen němí pozorovatelé vlastní smrti. Umíráme Rút společně s tímhle městem.“-

-„ Je tak krásné umírat. Chci dnes umírat s tebou.“- vzdechla.

Lehli jsme si do míst, která zespodu hřála věčným teplem a nechali se omámit dýmem, který vycházel odkudsi zevnitř. Země se začala pomalu rozevírat a brala nás lehce do své náruče. Opatrně. Mateřsky. Klesali jsme hlouběji a hlouběji do nitra haldy a pomalu splývali s černými kameny.