Khiha Ester
(modlitba za Ester, za kámen a také za černé město)
ÚVOD
Má nechuť psát pramení z lenosti. Pramení ze strachu a z pocitu, že vše už bylo jednou někde zapsáno. Každý příběh byl zpracován v tisíci proměnách. Metamorfován na již stovky a tisíce stránek papíru. Vždy se ta slova točí kolem ideálních, zřejmých i utajených stavů mysli, točí se kolem okamžiků zrození, lásky, bolestí, utrpení, nenávisti i smrti. Jak také jinak….
Má nechuť psát také pramení ze strachu. Ze strachu, že neumím použít dostatečně silná slova, řazení vět, dikci, která příslušným větám přináleží a která jim také dodá sílu, jež má být uschována v jejich obsahu. Že nedokážu říct základní myšlenku svého sdělení. Že se uchýlím k frázovitosti, zbytečně teatrálním gestům a povrchnosti – a to nechci. Ale třeba to jinak neumím.
Příběh, který je ve mně už dlouho uložen a který jsem se rozhodl napsat je soubojem. Soubojem ve mně. Říká se, že nejtěžší je začít – udělat první krok. Právě jsem jej udělal.
(24/11/2007)
PŘEDEHRA
V čase, kdy bude tato kniha dopsána, už bude vše zbořeno. Ale teď právě, v této chvíli, se ještě na jednom místě nejrušnější ulice v centru Ostravy, nalézá pár starých přízemních domků. Jejich omítka je zčernalá výfukovými plyny po léta vháněnými přímo do malých oken tísícery auty,které tudy denně projíždějí. A také popílkem, pocházejícím ještě z dob, kdy byla Ostrava opravdu černým městem plným potu, smradu a všudypřítomného uhelného prachu. Jejich okna jsou zatlučena dřevěnými prkny a tam, kde prkna už zase chybí, vykukují zpoza rozbitých skel záclony, které jsou snad ještě více špinavější než samotná fasáda. Naproti nim před časem stávala kaplička zasvěcená patronce horníků a za sytě červeným plotem, postaveným z nadvakrát přepálených cihel s otlučenými zbytky bílé omítky, je do výšky vyveden malý komín nahoře okousaný třemi staletími. Snad poslední pozůstatek nějaké pekárny, kovárny nebo něčeho podobného. Vlastně na tom až tolik nezáleží.. Prostě jen, ještě dnes ráno jsem viděl stát starý cihlový komín, na kterém se vždy v předjaří zazelenají větvičky břízy, vyrůstající z kořenů vtlačených do jeho zvětralých spár.
To všechno už zakrátko nebude. Místo, které mně přitahovalo. Tak přitahovalo, že jsem si s ním spojil následující příběh. Fascinace jednoduchými stavbami, jež najednou nějak nepřináleží do okolního světa, stejně jako já, byla silná. Možná proto jsem v sobě vytvořil nástin příběhu z těch míst, z těch domků, které se ještě pořád odrážejí v nových oknech protější konzervatoře. A možná se opravdu stal. Sugesce a podivná tíživost onoho místa mne dovedla až k představám, že při jejich bourání, které neodbytně započne každou chvíli, bude ve sklepě pod domky opravdu něco objeveno. A pokud se tak stane…….
OBSAH:
Dějství první – ESTER – příběh jejího krátkého života, prvního odevzdání se muži, i těch následných odevzdáních se, o Ester létající a samozřejmě také osvětlení okolností její předčasné smrti
INTERMEZZO (mezi tím, co bylo a bude)
Dějství druhé – ESTER – její příběh posléze (v čase mezi bytím a nebytím)
Dějství třetí – ESTER - její návrat a co já s tím mám vlastně společného
EPILOG