Intermezzo
INTERMEZZO (mezi tím, co bylo a bude)
(ukázka 1)
I v tom parném odpoledni, které panovalo na Nádražní třídě, ulice žila čilým ruchem. Chapři stále neodbytněji naháněli kolemjdoucí do tmavých obchůdků slibujících příjemný stín, zelinářka na rohu nabízela rychle sesychající kuličky hroznů hned vedle nahnilých rajských jablíček a slepý žebrák, který vypadal, že jen tak pospává u zdi, z pod přimhouřených víček potajmu sledoval jestli mu z klobouku někdo nevezme těch pár drobných mincí, které tam měl. Před výkladem lékárny postávala nesmírně krásná mladá dívka. V jejím postoji nebyla netečnost, ale vyčkávání. Náhodně kolemjdoucím lehce přehlédli napětí postoje , které nenechávalo na pochybách, že pod její hebkou kůží se odehrává věčný pohyb těla. Dívka stála na prudkém slunci už nejméně hodinu a zatím jí neušlo ji nic z toho, co se na ulici dělo. Každý kolemjdoucí byl obdařen kradmým pohledem, který jej okamžitě zařadil do příslušné kolonky. Havíř, sedlák, obchodní příručí…… Ester ale vyhlížela opravdovou kafku. Tak by se nejlépe dal charakterizovat movitý muž nebo žena, které se snažila v davu kolemjdoucích vylovit pohledem. Takový ten člověk, který usoužen horkem, zpitomělý pálicím sluncem a který si nebude dostatečně dávat pozor na věci, které nosí při sobě. Pak by stačil jen jediný nenápadný pohyb, jedno nepatrné a neviditelné trhnutí ruky a Ester by měla to, po čem toužila. Peníze. Nejlépe papírové bankovky. Plno těch potištěných teňounkých papírků, které by směnila za věci, které nutně potřebovala. Vyměnila by je za jídlo pro sebe a pro celou ulici, koupila by za ně tabák a kávu pro otce, ať si může nad vonícím hrnkem sednout na zahrádku a mhouřit oči do sluníčka bez toho, že by musel myslet na zákazníky, kteří stejně nepřijdou, vyměnila by je za bílé krajkové šaty splývající až na zem a kotníčkové sametové střevíce a vyměnila by je za klobouk, a roztomilý krémově bílý slunečník s možná by si koupila i malou šarlatovou kabelku se štrásovými ozdobami a možná by ještě zbylo na slušivé velkosvětské boa, které by nosila kolem krku. Potřebovala peníze… hodně peněz.
(ukázka 2)
To všechno jsem viděla, já Ester, všechny ty jednotlivé nevinné čisté panny, jež se z rádobyšelem nakonec staly přece jen jako vždy pouhopouhými obětmi s uplakanýma očima a pod tíhou utracených mincí staly se z nich nakonec odhozené špinavé hadry v nelítostné době mamonu, jehož jsem se nadšeně a bez ostychu účastnila dlouho po nocích a na rty si nanášela ostré karmínové barvy, ostřejší, než barvu krve, jen abych se podobala něčemu, co nejsem.
A v tom mámení jsem žila svým opojením ze šlehačky přidávané prstíky do kávy, kreslila jsem jí knírky pod nosem sobě i ostatním a slízávala rozkošnicky s přivřenýma očima rajskou sladkost smetany, které jsem se nemohla nabažit a stejně tak se i těšila z chuti horké čokolády čerstvě vlité do šálků, žadonila jsem, ať mi ještě přidají a mrkala rozpustile nalíčenými řasami, dokud se nepodvolili s radostí mým věčným rozmarům. Pak po nocích jsem plakala štěstím a touhou dát něco z toho, co se mi vyplnilo i ostatním, těm, které jsem zanechala v temných uličkách, až cítila jsem se nakonec prázdná a zbytečná se svým nosíkem přepudrovaným do bíla, tak aby nešla vidět žádná z pih, ze kterých se můj otec kdysi smál a radoval a teď tam sedí někde sám nad ponkem a vzdychá, že jsem se mu natolik odcizila, já, kterou měl jako jedinou ženu přiklíženou ke svému srdci. Stékaly mi po nose slzy a nechávaly za sebou popelavé stopy, které jsem ospale smyla a ráno překryla dalším nánosem, zakryla je svým chtěním peněz, za které si budu moci dopřát cokoliv, co budu chtít.
Třeba i lásku.
Lásku, která nakonec přišla v podobě, jež mi nebyla z nejpříjemnějších.
Ach Ester, zbloudilá… snad jsem si zasloužila pro svůj sen bloudit a děkuji mnohokrát, že jsem našla sílu se vrátit zpět, před dveře a do času, než jsem do nich vstoupila. Ale i tak …. Stala jsem se na chvílí částí něčeho, někoho a za to z celého srdce děkuji. Bolí to, bolí, ale bolest je přece také znamením stále živého citu.
...
(ukázka 3)
Jela jsem rozesmátá, ještě opilá tím lehkým šumivým vínem a v uších jsem slyšela ozvěnu pukajících kaštanů pečených na zářivém ohni před Café de la Europe. Šťastná v tom okamžiku, kdy jsem myslela, že mi celý svět leží u nohou. Stačilo jen natáhnout ruku a budu si moci utrhnout, co jen budu chtít. Dosáhla jsem svého štěstí. Ale byla jsem opravdu šťastná? Václav mne držel nesměle a dojemně v objetí, vždy přebývajíc v té nejistotě, která z mých tváří bude právě viditelná. Projížděli jsme kolem přízemních domků s opadanou omítkou a chlívky na dvorcích, kolem nás protékala černá řeka Lučina a auto se právě zhouplo přes koleje lokálky, jejíž pražce mizely v dálce směrem ke Karviné. Chtěla jsem tatínkovi co nejdříve říct, že jsem se právě zasnoubila. Že už nebude muset sedět u verpánku a čekat dychtivě na džbánek s pivem a starat se o to jestli si na něj vydělá. Z komínů se černě kouřilo a já místo ohně – dárce tepla - uviděla ve světnicích pod nimi upracované ruce se stopami černých rýh, s tím uhelným prachem vrostlým do kůže už napořád, který nikdy nezmizí, jak přikládají lesklý kámen nasbíraný do nůší po haldách za jámou Trojicí a byla jsem povznesena pocitem, že už vím, že mne takový smutný osud nikdy nepotká. Blížili jsme se domů.
Na jedné s posledních odbočení k mostu, tam, kde roky v tmavé ulici stávalo rozpadající se torzo žebřiňáku bez kol, u kterého si po večerech rozdávali haldaři karty a hráli o svůj denní výdělek, seděla stará žena. Ne, neseděla. Dřepěla na patách s vyhrnutou sukní a zevnitř skrápěla zem pod sebou. Banda výrostků, která ještě před chvílí hrála čáru s různobarevnými sklíčky a starými knoflíky na ni z uctivé dálky hanlivě pokřikovala a házela bláto a kamení. Pošklebovali se jí kluci ne o moc mladší než já a ona jen tiše dřepěla ve svém tichém odevzdání se. Bláznivá Běta, kterou jsem znala z vedlejšího vchodu. Vrásčitá Běta z haldy. Naše pohledy se setkaly. Oči. Ty její oči …. modré jako chrpy, blankytně průhledné oči bez viny hleděly skrze mne do prázdna. A pak jimi zachytila můj pohled. Proč ty tak mladá, krásná a opilá životem mě obtěžuješ svou přítomností? Proč mi bereš všechny zbytky mé důstojnosti, které mám ještě někde hluboko v sobě dole, ve svém nitru schované. Ty se mi chceš taky vysmát? Ty taky? Trpce se odvrátila a její hlava ustrnula skloněná v nicotě. Byla jsem to já, kdo se zastyděl.
–„Zastav,“ přikázala jsem řidiči, který se udiveně ohlédl. Rozpitým krokem jsem vystoupila z auta, oblouzená vínem přistoupila ke stařeně, která se rozmrzele zvedala ze země, shrnujíce si modrou zalátanou sukni. Výrostci v povzdálí tiše stáli a překvapeně čekali, co se stane.. Sáhla jsem do kabelky, vylovila z ní mince a napřáhla ruku směrem k Bětce. –„Na, vem si je.“- Staré oči se podívaly do mé hrsti, chvíli jakoby se snažily je všechny spočítat a potom pohlédly bez zájmu zpět. –„Na, vezmi si je“, opakovala jsem netrpělivě s pocitem, že se chvíle, která měla být mým rozmarem, neúměrně prodlužuje. Bětka stále tiše bez pohybu. Náhle se narovnala a její postava narostla do výše. Už zde nestála zatrpklá, stará žena, ale ta, která nežebrá a nepřijímá dary od frivolních slečinek pro jejich potěšení. Ustoupila jsem stranou. –„Chceš tedy něco jiného? Dám ti, co budeš chtít. Jsem dnes tak šťastná. Vezmi si je. Splním ti každé přání.“
Nakonec jsem se dotčená její hrdou nechutí snažila peníze vysypat do dlaně. Ucukla, jakoby ji uštknul had a schovala rychle ruku za záda.
–„Dobře, nechceš tedy. Třeba ti to je málo,“ vysmála jsem se jí . –„Udělám tedy radost jiným.“ Ohlédla jsem se a zavolala na přihlížející kluky. –„Nate, tohle vám posílá Ester, židovka a dcera ševce ze Zámostí.“
Rozhodila jsem mezi ně drobné mince a ty se rozkutálely do bláta a přimrzlých kaluží. Jako mravenci na cukr se kluci sesypali do vyjetých kolejí, vpili se do silnice, aby z ní sebírali drahocenný poklad. Pošťuchovali se, hádali, plivali na sebe a nadávali jeden druhému, tomu, který měl podle nich více, než druhý.
– „Vidíš, to všechno jsi mohla mít“, dodala jsem uštěpačně směrem k Bětce. –„Teď vidím, že jsi opravdu bláznivá. Ne nadarmo se ti tihle chudáci posmívají. Ubožák se posmívá ještě většímu ubožákovi,“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a otočila se, abych se ještě podívala, jak se kluci tahají za vlasy a perou, ale ti už zmizeli pryč, nebyli na ulici, utekli se svým nenadálým bohatstvím, aby si to mladá paní náhodou ještě nerozmyslela.
Už jsem chtěla odejít, když tu najednou Bětka zvedla ruku a pomalým pohybem ukázala na slunečník a pohladila jeho bílou krajku. Její oči při tom doteku zjihly, zvláčněla a hladila malý bílý slunečníček jako vzácný poklad. Zarazila jsem se.
–„Ty chceš můj slunečník? Dávám ti peníze a ty chceš můj slunečník? K čemu ti bude?“-
A náhle jsem ji uviděla jinak. Jako malou holčičku, jako mě, která se v roztrhaném kabátku ohlíží za slečinkami v městě a ví, že nikdy nebude jako ony. Jako dorůstající dívku, která stojí pod andělem na nároží Hlavní třídy a hledá své štěstí. A pak jsem ji uviděla jako mladou ženu, které pod sepnutým šátkem bělají vlasy starostmi, co bude dál, když jednoho dne přijde domů a její dítě bude ležet bez dechu, zdušené záškrtem a vyhublé na kost tuberou. Jako ženu, která přistihla jednou večer manžela s nevěstkou od potulného cirkusu a když se za rohem vypláče a vrátí domů, čeká ji jen prázdná jizba a ještě prázdnější postele bez peřin. Jako vyhaslou postavu choulící se v mrazech na zápražích a čekající, až se chudáci smilují a dají jí alespoň zbytky od oběda. A ona přitom sama v sobě někde nese stále tu křehkou dívenku, která se ohlíží za rozesmátými slečnami v bílých šatech a v kloboučcích, nad nimiž si nesou své slunečníky. Zachvěla jsem se ….
-„Tak to tedy je. Ubohá …,“ zalkla jsem se v půli věty a nezadržitelně mi vytryskly slzy. –„Tady, vezmi si jej. A dám ti i můj klobouk. Počkej, počkej .. . vezmi si i plášť a šaty. A taky ti dám svoje boty. Neboj, alespoň jednou, jedinkrát … když můžu…. když jsem jediná na celém světě, kdo tě může potěšit, tak jsem i ta, která tě musí potěšit,“ schváceně jsem drmolila a rychle sundávala šaty, dokud jsem nestála bosa v blátě cesty a nechoulila se zimou. Bětka stála s kloboučkem na hlavě, v jedné ruce slunečník, v druhé mé střevíce a přes rameno měla přehozené modré šaty.
–„Na, více už nemám. Promiň mi to. Promiň mi to, Bětko!“ opakoval jsem donekonečna v návalu pláče, ještě i ve chvíli, kdy se bláznivá Bětka otočila a mizela v přítmí ulice.
A když odcházela, její postava znovu rostla výš a výše, až se nad střechami domů na Slezské rozprostřel Bětčin bílý slunečník a z něj se začal na zem snášet první letošní sníh.
